Škola hrou: Co nás Komenský učí o tvorbě her?

Co kdyby se člověk mohl učit, aniž by měl pocit, že se učí? Co kdyby si nové věci osvojoval tím, že něco zkoumá, řeší problémy, spolupracuje s ostatními a sám přichází na odpovědi?

Právě takové otázky nás mohou přivést k Janu Amosi Komenskému a jeho známému pojetí školy hrou. Jeho jméno si většina z nás spojuje se školou, učebnicemi a vzděláváním. Jeho myšlenky ale mohou být inspirací i pro něco, co na první pohled se školou vůbec nesouvisí – pro tvorbu her.

Když nestačí jen poslouchat

Představme si dvě situace.

V první dostaneme seznam informací, které si máme zapamatovat. Někdo nám vysvětlí pravidla, ukáže správné odpovědi a na konci ověří, co jsme si zapamatovali.

Ve druhé se ocitneme v neznámém prostředí, dostaneme úkol a několik indicií. Musíme si všímat detailů, hledat souvislosti, zkoušet různé možnosti a domlouvat se s ostatními. Správné řešení si nakonec objevíme sami.

V obou případech se můžeme dozvědět stejné informace. Rozdíl je ale v tom, jak jsme k nim došli. Ve druhé situaci jsme aktivními účastníky. Přemýšlíme, rozhodujeme se a zažíváme okamžik, kdy nám něco konečně dojde.

A právě takový okamžik může být na hře jedním z nejlepších.

Hra jako cesta k poznání

Komenský zdůrazňoval názornost a aktivní poznávání. Vzdělávání podle něj nemělo stát jen na mechanickém memorování, ale mělo vycházet také z toho, co člověk vidí, prožívá a skutečně poznává.

Když tuto myšlenku přeneseme do dnešní tvorby her, otevírá se nám zajímavá možnost. Hra nemusí být pouze zábavou, do které přidáme několik otázek na závěr. Může být přímo způsobem, jak se hráč něco naučí.

Chceme-li například přiblížit historii určitého místa, nemusíme hráčům nejprve předložit dlouhý text o jeho minulosti. Můžeme je nechat hledat stopy, luštit dobové zprávy a skládat jednotlivé události dohromady. Informace se tak stávají součástí příběhu, který sami odhalují.

Podobně lze pracovat s přírodou, místními pověstmi, architekturou nebo třeba s fungováním města. Hráč se neučí jen proto, že mu někdo řekl, že má získat nové znalosti. Učí se, protože je potřebuje k vyřešení úkolu.

Dobrá hra nedává všechny odpovědi

Jednou z nejzajímavějších věcí při tvorbě her je rozhodnout, kolik toho hráčům prozradíme.

Když jim všechno vysvětlíme předem, mohou sice přesně vědět, co mají dělat, ale přijdou o část objevování. Když jim naopak nedáme žádné vodítko, mohou se ztratit a ztratit také chuť pokračovat.

Umění tvorby hry proto spočívá mimo jiné v hledání rovnováhy. Hráč potřebuje dostatek informací, aby mohl přemýšlet, ale zároveň musí mít prostor přijít na něco sám.

Dobře připravená indicie není totéž co hotová odpověď. Měla by hráče nasměrovat, upozornit na důležitý detail nebo ho přimět podívat se na situaci z jiného úhlu.

A když pak hráč řešení objeví, není to jen informace, kterou dostal od někoho jiného. Je to výsledek jeho vlastního přemýšlení.

Chyba není konec hry

Ve škole i v životě se někdy bojíme udělat chybu. Ve hře ale může být chyba přirozenou součástí hledání řešení.

Zkusíme špatný postup, zjistíme, že nefunguje, a hledáme jinou cestu. Někdy nás právě neúspěšný pokus upozorní na něco, čeho bychom si jinak nevšimli.

To samozřejmě neznamená, že má být hra zbytečně složitá nebo že má hráče trestat za každé zaváhání. Důležité je, aby chyba poskytovala možnost něco pochopit a pokračovat dál.

Pro tvůrce hry je proto užitečné položit si otázku: Když hráč odpoví špatně, co se stane? Dostane jen informaci, že se mýlí, nebo mu hra pomůže pochopit, proč jeho řešení nefunguje?

Právě druhá možnost může z obyčejného úkolu udělat zkušenost, ze které si člověk něco odnese.

Proč je důležitá spolupráce

Mnoho her se odehrává ve skupině. Každý hráč si může všimnout něčeho jiného, jinak uvažovat a přinést vlastní nápad. Teprve když své poznatky spojí, mohou společně najít řešení.

Taková hra rozvíjí nejen znalosti, ale také schopnost naslouchat, vysvětlovat vlastní úvahy a přijímat nápady ostatních. Někdy může být důležitější dobře se domluvit než rychle vyřešit jednotlivý úkol.

I zde má tvůrce hry velký vliv. Pokud každý úkol zvládne bez problémů jeden člověk, skupina nemusí spolupracovat. Když ale hra nabídne různé indicie, které je potřeba propojit, nebo úkoly vyžadující rozdělení rolí, dostane tým skutečný důvod spolupracovat.

Jak přenést školu hrou do dnešních her?

Pokud chceme vytvořit hru, která má kromě zábavy také vzdělávací hodnotu, můžeme začít několika jednoduchými otázkami:

  • Co by si měl hráč z hry odnést?
  • Může na důležité poznatky přijít vlastní činností?
  • Má dostatek informací, aby mohl přemýšlet, ale ne tolik, aby jen následoval návod?
  • Dostane možnost zkoušet různá řešení a poučit se z chyb?
  • Má hra důvod zapojit ostatní hráče?

Neznamená to, že každá hra musí být vzdělávací nebo že musí mít předem stanovený výukový cíl. Někdy je největší hodnotou hry prostě společný zážitek, radost z objevování nebo pocit, že jsme společně dokázali něco nečekaného.

Pokud ale chceme propojit hru s poznáváním, Komenského myšlenky nám mohou připomenout, že nejde jen o to, co hráčům sdělíme. Důležité je také to, co jim umožníme zažít a objevit.

Hra, která v člověku něco zanechá

Komenského pojetí školy hrou nám může být inspirací i po staletích. Ne proto, že bychom měli každou výuku nebo každou volnočasovou aktivitu proměnit v soutěž, ale proto, že aktivní poznávání má velkou sílu.

Dobrá hra dokáže člověka vtáhnout do situace, přimět ho klást otázky, zkoušet možnosti a hledat vlastní odpovědi. A někdy si díky tomu zapamatuje víc než z dlouhého vysvětlování.

Při tvorbě her se proto můžeme ptát nejen na to, jestli je úkol zábavný a jestli má správné řešení. Můžeme se ptát také na to, co hráč během jeho řešení pozná, co si uvědomí a co si odnese, až hra skončí.

Protože hra nemusí být jen způsob, jak strávit čas. Může být také způsobem, jak se dívat na svět trochu jinak.

A co vy? Pamatujete si situaci, kdy jste se něco naučili právě díky hře, aniž byste si původně uvědomovali, že se učíte?

Podobné příspěvky